Bibliotheca: Recenze: Kakao do ruky a nechte se unášet příběhem na obláčku (Tereza Salte- Šlehačková oblaka)

Tahle kniha pro mě byla obrovský překvapením. Jsem neskutečně ráda, že jsem si ji pořídila. Dala mi toho neskutečně mnoho. Je osobní, otevřená a láká čtenáře k sobě. Svým kouzlem dokáže člověku přírůst k srdci, uchvátit a strhnout do příběhů, které ukrývá. Doslova máte chuť udělat si kakao, zalézt si pod teplou deku a začíst se.

Terezku sleduji už docela dlouho. Velmi jsem si oblíbila její blog TerezaInOslo. Její články o životě jsem si zamilovala hned od začátku. Velmi ráda jsem po ránu sedávala k notebooku a četla si její zpovědi u snídaně. Od samého začátku mi přišla jako sympatická, neobyčejná dívka, která má krásný životní příběh a rozhodně má co vyprávět. Obdivovala jsem její radost ze života a optimismus. Vždycky mě to nabilo energií k novému dnu. Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že vydala knihu. Osobní setkání na autogramiádě jsem si nenechala ujít. A musím říct, že to bylo opravdu milé setkání. Terezka je prostě neuvěřitelně sympatická i osobně. Bylo moc hezké, když si před začátkem k nám přišla sednout a povídala si s námi. O knize, o blogu, o životě. Jsem hrozně ráda, že jsem na autogramiádu šla a nechala si od ní knihu podepsat.

Kniha je rozdělena do několika kapitol a každá z nich vypráví jednu z nejpodstatnější epizod Terezčina života. Přitom se snaží o to, aby si čtenář z každého životního příběhu odnesl nějaké ponaučení. Každá část má nějaké poslání, což mě velice nadchlo. Ne jen že se o Terezce dozvídá čtenář něco více, ale zároveň se autorka snaží skrze své životní vzlety a pády předat i své životní moudro. Velmi oceňuji, že to není jen jeden příběh za druhým. I když sledování její životní cesty mě velmi bavilo. Měla jsem pocit, jako bych to všechno prožívala s ní. Jako bych u všeho, co v knize popisuje, osobně byla. Jako bych byla součástí jejího života. V Norsku jsem nikdy nebyla, a přesto jsem měla pocit, že se procházím po hlavní třídě Osla. Užívám si točenou zmrzlinu na nábřeží a sleduji západ slunce. Měla jsem pocit jako bych to byla já, kdo se potil v tělocvičně, aby si splnil sen. Celá kniha je velmi barvitá. Styl, kterým Terezka píše je velmi čtivý. Občas jsem měla pocit, jako jednotlivá slova zasahovala přímo mé srdce. Díky této knize jsem si uvědomila neuvěřitelnou spoustu věcí. Ukázala mi, že svět je neuvěřitelné místo, kde všechno je možné. Opravdu všechno. Člověk si musí věřit a jít si za svými sny. A s touto vírou a nadějí potom najde v sobě sílu dosáhnout až do těch nadýchaných šlehačkových oblak a splnit si svůj sen.

Přiznávám však, přestože mě kniha uchvátila a nadchla. Měla jsem pár věcí, které mi občas tvořili vrásky na čele. Přestože na tuto knihu asi nikdy nedám dopustit, čílilo mě, že sem tam skáče ve vyprávění od A k B a některé věci tak nejsou dokončeny. Nevím byl to záměr? Jak to dopadlo s její nabídkou psaní pro redakci časopisu? A co blog? To, co tomu předcházelo, se dozvíme, ale mě by hrozně zajímalo, jaké ty začátky byly. Až na těchto pár malinkatých výtek, musím říct, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Rozhodně ji doporučuji všem, kdo se mě na ni zeptají. A upřímně doufám, že se bude všem, kdo ji budou číst, líbit stejně jako se líbila mě.