10 KNIŽNÍ DNÍ - Den šestý: pět knižních emocí

Dnes se budeme bavit o knižních emocích. Neboli o emocích, které ve vás čtení knih vyvolává. Musím se přiznat, že čtení hrozně prožívám. Vždycky si představuji, jak by asi ta popisovaná místečka mohla vypadat. Prožívám celý děj, jako by se děl přímo mě. Vždycky se vcítím do hlavní postavy a elý děj se mi jakoby odehrává v hlavě.

1. Radost, smích 

První mou nejčastější emocí je určitě radost a s ním se pojící smích. Čtení samo o sobě pro mě představuje radostnou aktivitu. Miluji, když si mohu sednout do křešla a nic nedělat. Otevřít si knihu a nechat se ponořit do příběhu. Pro mě je to neskutečný relax. Když si čtu mám pocit, jakoby vnitřního klidu. Miluji ty chvíle, které mám jen sama pro sebe a knihu. V poslední době se snažím, najít si co nejvíce času na čtení, protože se přiznám, že jsem knihy v tomhle ohledu v poslední době zanedbávala a je mi to moc líto. A ta pohoda mi opravd chybí. Protože čtení miluji. Nicméně, abych se vrátila k té emoci. Miluji knihy, které mi vykouzlí usměv na rtech, když se u nic zasměju. Často se mi stává, že jedu tramvají do školy a směji se nahlas. Ups.:D

2. pláč, smutek, sklíčenost 

I tyto emoce se ke čtení knih pojí. Napsala jsem do jednoho řádku hned tyhle tři. Všechny jsou to smutné emoce, a upřímně se mi jimi nechtělo zabývat ve třech různých odstavcích. Nebojte ty další už  budou veselejší.  Když čtu nějakou smutnou knihu, rozhodně mě to nechává klidnou. Velice často se mi stává, že se vcítím do hlavní hrdinky a prožívám celou knihu s ní. Pamatuji si první knihu u které jsem skutečně plakala. Byla to kniha Říkali mi Leni. Byla to povinná četba na základní škole a já to moc prožívala. Tak moc, že mi kapali slzy na stránky. Bylo mi tehdy asi 13. 

3.  zamilovanost, láska

No upřímně, je tady nějaký milovník knih, který se nezamiloval do hlavního hrdiny/hrdinky?  

Ale to není úplně to o čem jsem chtěla psát. Momentálně čtu knihu Šlehačková oblaka. Terezku (autorku) čtu docela dlouho. Hlavně v Anglii jsem si ráda pročítala její blog. Tahle kniha mě velmi baví a už se těším až pro vás budu mít recenzi. Nicméně mě přimněla vážit si toho, co mám a začínit snít. Přemýšlet nad svým životem, víc plánovat, víc si představovat svou budoucnost. Což jsem doposud ze strachu moc nedělala. Prostě jsem brala věci, tak jak přicházely. A taky jsem si díky ní uvědomila, jak obrovské štěstí mám vedle sebe a jak jsem za něj vděčná. Jak moc miluji. (To už vím dlouho, ale nyní mám pocit, že ještě víc)

4. znechucení 

V poslední době přišla i tato emoce. Ne, že bych byla znechucená z knih. Ale z vývoje událostí v nich. Někdy si prostě říkám, kam daly hlaní hrdinky knih rozum a jak můžou být tak hloupé a dělat takové věci. Vím, že to není jejich chyba, že takto to autor zamýšlel. Ale proč? Někdy se dostaví i znechucení nad tím, jak je kniha napsaná. Možná proto mám teď pauzu od jedné z mých oblíbených autorek. Některé věci v jejích knihách už mi přišly trochu moc a musím si dát pauzu, než se k ní zase vrátím. Rozhodně jsem na ni ale nezavřenela. 

5. překvapení 

A na závěr samozřejmě překvapení. Miluji knihy, které mě umí překvapit. Jsem ráda za zvraty v knihách, které přinesou nový rozměr. V knize totiž nesnáším jednu věc a to je monotónnost. Když od začátku víte, jak to dopadne.

Máte to taky tak? Jak ptožíváte čtení knih vy? Určitě mi dejte vědět do komentářů.