1.kapitola - Luccia

"Budete ještě něco potřebovat, madam?" komorná přede mě postavila podnos s čajovým servisem. Prohlídla jsem si, jestli je připraven přesně tak jak jej mám ráda.

"Ne, děkuji. Dnes je to všechno. Můžeš si jít odpočinout, už tě nebudu potřebovat." Poslala jsem jí pryč, když všechno bylo, jak má být. Čaj byl perfektní, svíčka stále hořela a vypadalo to, že ještě dlouho bude. Měla jsem tudíž vše a její služba již dále nebyla potřebná. Pohodlně jsem se uvelebila v lenošce, otevřela knihu, která mi dosud spočívala v klíně a začala číst, úhledně psané černé řádky. Netuším, jak dlouho jsem seděla a četla si. Čas pro mě v tu chvíli nebyl důležitý. Příběh mě úplně pohltil a já přestala vnímat svět kolem sebe.

Začínala jsem být unavená, když svíčka na stolečku přede mnou zhasla. Podlahu osvětlil paprsek světla z otevřených dveří. Bylo to momentálně jediné osvětlení v místnosti. Velmi nedostatečné osvětlení. Rozhněvalo mě to. Poslala jsem komornou pryč, chtěla jsem být sama. Což to nepochopila?Vtrhne si sem a bez zaklepání. To je nepřístojné.

"Řekla jsem, že můžete jít." Pootočila jsem hlavu ke dveřím. Bylo ticho, komorná neodpověděla.

"Slyšela jsi? Už tě nepotřebuji, můžeš jít." Otočila jsem se k ní celým tělem a paži jsem si opřela o opěradlo lenošky. Přes záda mi přejel mráz. Ve dveřích stál muž. Mohutná postava v plášti mě pozorovala pronikavým pohledem ze svého místa na prahu. Úlekem jsem vyskočila na nohy a knížka se s děsivým bouchnutím svezla z mého klína na zem.

"Kdo jste?" zašeptala jsem sotva slyšitelně, i tak zněl můj hlas v tom tichu příliš hlasitě a nepřirozeně. A však nedostalo se mi odpovědi.

"Co tu chcete?" zkusila jsem to znova, trochu sebevědoměji. Hlas se mi stále trochu třásl. Opět žádná reakce. Začínala mě polévat horkost. Jeho postoj ve mně vzbuzoval strach. Začala jsem před ním couvat, až jsem narazila na stolek a převrhla jej, čajový servis skončil na zemi. Muž podniknul několik kroků vpřed. Stačilo jich jen pár a už stál u pohovky, ve které jsem si ještě před nějakou chvíli hověla.

"Kdo jste?" chtěla jsem vědět. Hlas se mi chvěl hrůzou.

"Ten, jemuž jsi odmítla dát své srdce." Promluvil a mě zděšením tuhlo celé tělo. Hlas měl podbarvený alkoholem i tak jsem však poznala, kdo se skrývá za kápí pláště.

" Ten, jemuž si bodla kudlu do srdce." Pokračoval temným hlasem, při kterém se mi ježily všechny chloupky na týle. " a každým dnem ji zarážela hlouběji a hlouběji. Ukradla jsi mi jej a zanechala po něm prázdnotu." Okamžitě jsem prozřela a zároveň přišla další vlna strachu. Robert přeskočil pohovku a já s výkřikem utekla za nedaleké křeslo. Jeho opěrku jsem uchopila do dlaní a vytvořila tak mezi námi bariéru.

"Roberte, ne …" náhle jsem nevěděla, co říct. Robert byl do mě zamilovaný snad od našeho prvního setkání, mě však nijak neuchvátil. Já jsem čekala na toho pravého, na to až mi srdce při pohledu na něj zahoří láskou a netoužila jsem jej právě jemu. Nikdy jsem mu nedala jedinou naději. Nikdy jsem mu nenaznačila, že by mezi námi mohlo být něco víc než jen čiré přátelství, ale on nechápal. Už několikrát jsem mu opakovala, že jeho city neopětuji, že to prostě cítím jinak, ale on nechápal. Nebo možná nechtěl pochopit. Netušila jsem, že by ho jeho slepá láska byla schopna dohnat k tomu, aby se vloupal do mého domu.

"Odejdi." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně, ale stále se ještě chvěl. Robert se, ale ani nehnul. Stál na místě, rozepnul si plášť a odhodil jej na zem.

"Ne." Řekl rázně.

"Odejdi!" poprosila jsem jej. Ve svém hlase jsem poznávala náznak hysterie.

"Neodejdu, dokud nedostanu to, po čem tolik prahnu." Vrhnul se na mě. Vykřikla jsem a převrhla jsem křeslo, o něhož jsem se opírala. Rozeběhla jsem se ke dveřím, zabouchla je za sebou a otočila klíčem v zámku. Opřela jsem se o ně zády, abych je zablokovala. Co budu dělat? Ptala jsem se sama sebe. Musím se schovat. Přišla okamžitá reakce mého zdravého rozumu. Uchopila jsem nadýchanou sukni do dlaní a rozeběhla jsem se ke schodům do prvního poschodí. Můj běh doprovázel Robertův křik a jeho snaha otevřít zamčené dveře. Doufala jsem, že ho to zastaví na dost dlouho, potřebovala jsem se schovat někde v bezpečí. Proběhla jsem přijímacím salónkem, jenže nechal můj otec dovést až ze Španělska a vše bylo laděno do rudých barev, a ke schodišti mi zbývaly ještě další dvě místnosti, když se ozvalo hlasité prasknutí, jenž mi oznámilo, že Robert prolomil dveře. Snažila jsem se přidat do kroku, ale mohutná suknice mě zpomalovala. Brzy mě dostihne. Už jsem slyšela jeho kroky za sebou. Už jsem vstupovala na první schody, když jsem slyšela jak křičí :

"Mě neutečeš!" lekla jsem se, když jsem se instinktivně otočila, chytla se zábradlí a spatřila ho za sebou u úpatí schodiště. Špatně jsem došlápla na následující schod a podvrtla jsem si kotník. Robert toho využil, skočil blíž ke mně, sáhnul po mé sukni a stáhl mě o pár schodů níž. Vykřikla jsem a zároveň jsem slyšela, jak se drahá látka trhá. Snažila jsem se mu vytrhnout, a když mě konečně pustil, šplhala jsem po schodech nahoru. Po čtyřech jsem dorazila na odpočivadlo a vpravo od sebe jsem spatřila zavřené dveře. Modlila jsem se, aby nebyli zamčené. Vrhla jsem se po klice a děkovala Bohu, když se klika pohnula a dveře otevřeli.

Ocitla jsem se v pokoji pro hosty. Popadla jsem nejbližší židli a zaklínila jí kliku. Pak jsem sledovala, jak Robert z druhé strany cloumá klikou a přitom couvala pozpátky co nejdál ode dveří. Nemohla jsem dýchat. Hruď mi svíralo zděšení. Co budu dělat? Kam se mám schovat? Bylo mi více než jasné, že se ke mně brzy dostane a mě nezbude nic jiného než se mu postavit čelem. Dřív než jsem si mohla rozmyslet, co podniknu, se dveře rozletěly a Robert stál na prahu. Rozkročený, ruce svíral v pěst.

"Už nemáš kam utéct." Pronesl vítězoslavně a měl pravdu. Jedinou cestou ven byly dveře na odpočívadlo a ty blokoval on svým tělem. Byla jsem v pasti.

"Když budeš hodná, možná se ti to i bude líbit." S těmito slovy se ke mně pomalu přibližoval. Zmocnila se mě úzkost. To ne!

V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než ho prostě udeřit do hrudi. Byl to ale špatný krok a za svůj pokus ublížit mu, mi na obličeji přistála jeho dlaň. Jeho rána mě překvapila a já upadla na stoličku. Svou váhou jsem ji převrhla a skončila na zemi. S rukou na tváři jsem se sbírala ze země, kůže pod dlaní mi hořela.

" Ty…" koktala jsem překvapeně. "Co si to dovoluješ?"

"Budu si dovolovat ještě víc." Odsekl a strčil do mě tak silně, že jsem zády vrazila do zrcadla, které se roztříštilo, poškrábalo mě a poselo zem ostrými střepy. Vykřikla jsem. Robert mě chytl za ruku a chtěl mě odhodit na postel, ale nohy mi podklouzly na střepech a já jsem dopadla na všechny čtyři před rám postele. Chtěla jsem se odplazit ke dveřím, ale on mě chytl za kotník a po podlaze si mě přitahoval k sobě. Křičela jsem, kopala. Mermomocí jsem se mu snažila vykroutit. Když mě měl dostatečně blízko, popadl mě za sukně a otočil čelem k sobě, čímž mi potrhal svrchní sukni. Vši silou jsem jej kopla do stehna a on mě pustil. Vyjekl bolestí. Začala jsem před ním couvat. Robert mě probodnul nenávistivým pohledem a skočil po mně. Stačil mu jediný pohyb a znehybnil mě na zemi. Váhou svého těla mě tisknul k podlaze.

"Tohle jsi neměla dělat." Oznámil mi hrubě. Jeho ruce se drali k zapínání mého korzetu. Snažila jsem se bránit. Zmítala jsem se, chtěla jsem se vykroutit z jeho sevření, ale já jsem pro něj byla nepatrný soupeř. Má síla ženy mi nestačila na to, abych se vyrovnala tak silnému a mohutnému muži. Rob se mě pokusil políbit. Hrubě přitiskl svá ústa na má. Tohle jsem si nenechala líbit. Kousla jsem ho a o chvíli později udělila pohlavek. Z a mou opovážlivost mě Robert opět udeřil. Tváří mi projela pálivá bolest a do očí se mi hrnuli slzy. Stiskl můj klín svými stehny, abych se mu nemohla vkroutit. Surově mě chytl za paže a ty jedinou rukou uvěznil nad mou hlavou. Druhou mě uchopil za vlasy a přitáhl si mě k sobě blíž. Vyjekla jsem bolestí, měla jsem pocit, že mi ty vlasy vytrhne. Ale místo toho mě znovu políbil a tentokrát úspěšně. Bolest mě otupovala a já nebyla schopna se mu bránit. Pak si jeho ruka našla okraj mého výstřihu a trhla. Zemi zaplavily knoflíčky a perličkové zdobení mých šatů. Zkušeně rozvazoval vázání korzetu a ve chvíli kdy mu rozvazování přišlo příliš titěrné a zdlouhavé, chytl tkanici do pěsti a jednoduše ho ze mě serval.

"Ne!" vyjekla jsem, ale nebral na mě ohledy. Jeho rty se přesunuly k mým ňadrům. Chabě jsem se snažila mu zabránit pokračovat. Nohama jsem hledala jakoukoliv oporu, abych se od ní mohla odrazit a vymanit se tak s jeho násilnického objetí. Začínala jsem se cítit poraženě, slzy zoufalství mi smáčeli tváře. Marně jsem prosila Boha o pomoc.

Pak náhle pustil mé ruce. Doufala jsem, že si uvědomil špatnost svého činu a že mě nechá být. Jenže jsem se mýlila, potřeboval volné ruce na to, aby mi mohl vykasat sukně. Tohle je moje šance. Pomyslela jsem si. Sebrala jsem všechnu svoji sílu a začala jej bušit do hrudi. Můj odpor jej rozzuřil. Skroutil mi paži a sevřel hrdlo.

"Ani se nehni!"

"Pust, pust. To bolí!" sténala jsem.

"Zabiju tě, jestli mě ještě jednou udeříš." Vyhrožoval. S bolestným zasténáním jsem přikývla. Jeho sevření na mém hrdle povolilo, i když jej nepustil úplně. Alespoň jsem se mohla nadechnout, ale mé plíce nebyly schopny přijmout vzduch. Stejně tak mé tělo bezvládně leželo na zemi se strachem ze smrti. Hleděla jsem do stropu a ptala se sama sebe, čím jsem si toho zasloužila.

Rob mezitím trhla sukně a spodnice, které jsem měla na sobě, až se mu je konečně podařilo dostatečně vykasat a pak si stáhnul kalhoty. Zaplavila mě nová vlny hrůzy a zoufalství. Chce mě připravit o nevinnost. Uvědomila jsem si. Do mých plic se opět dostal vzduch a tělo našlo silu se bránit. Mé ruce vystřelily k dlani a zápěstí, které svíralo mé hrdlo. Stehna jsem přitiskla k sobě, aby se ke mně nemohl dostat.

"Ne, Roberte, prosím! Nedělej to! Já tě zapřísahám." Zoufale jsem ho žádala, aby již dál neubližoval.

"Prosím!" Proboha proč mi nikdo nepomůže? Chtěla jsem volat o pomoc, ale jeho sevření na mém hrdle opět zesílilo a mě se nedostalo sil.

"Buď zticha." Vyštěkl a surově přitiskl svůj klín k mému. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, byl strach, bolest a krev, která mi stékala po stehnech. Nemohla jsem nic dělat, nemohla jsem se hnout. Jediné co mi zbývalo, bylo čekat až to skončí. Cítila jsem se zneuctěná, byla jsem poskvrněná. Ach kéž by mě byl zabil, abych necítila tohle.

A pak jsem na stolku vedle sebe zahlédla ostří. Nůžky. Náhle jsem v nich spatřila svou naději a následující minuty se seběhli tak rychle, že jsem těžko dokázala uvěřit, že se to skutečně stalo. Natáhla jsem se pro ně, pevně je uchopila a bodla. Cítila jsem, jak si ostří razí cestu masitým tělem. Místnost ohlušil výkřik, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Sevření na mém hrdle povolilo, tlak mezi stehny také. Odstrčila jsem Roberta od sebe. Ztěžka jsem dýchala a mé oči stejně jako jeho se upírali na krvácející ránu v jeho hrudi.

"Tys … mě bodla." Obvinil mě překvapeně. Jeho hlas byl podbarven přicházející smrtí.

"Ne - ne." Dokázala jsem ze sebe tiše vypravit. Z očí mi stékaly nové slzy. Robert padl na zem a můj pohled těkal z jeho bezvládného těla na smrtelnou zbraň v mých rukách. Z mého hrdla vyšel bolestný výkřik. Nůžky letěly stranou.

"Ne, ne … Roberte." Připlazila jsem se k němu. Přitiskla ruce na ránu ve snaze zastavit krvácení. Ale má snaha byla marná, už nedýchal. Oči se upíraly do neznáma. Byl mrtvý. Zůstala jsem sedět vedle něj, ruce jsem měla v klíně. Byla jsem umazaná od krve. Vzlykala jsem. Prostě jsem seděla a koukala na něj, na rudou skvrnu, která se tvořila pod jeho tělem.

"Madam?"