„Ne, vy ne!“ křičela na mě. „Nesahejte ne mě!“ Tara mě od ní odstrčila.
„Tohle je ženská práce, zmiz!“ můj instinkt vůdce mě donutil zavrčet,
ale stáhnul jsem se. Přesto jsem jim, ale zůstával na blízku. Tolik jsem jí
chtěl pomoct, ale ona o to nestála. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem tam
vedle seděl a bezmocně se díval, jak se svíjí bolestí. Nepřestávala křičet.
„To strašně bolí!“ sténala.
„Ššš…“ Tišila ji Tara. „ Pomůžu ti, slibuji. Seta už znáš, jeho se bát
nemusíš. Chce ti také pomoci. Slibuji, že mu nedovolí, aby ti ublížil. Bude tě
držet za ruce, ale nešetři silou, klidně mu ty pracky rozdrť, je to přece chlap
a něco vydrží.“
Tara na mě kývla, tak jsem opatrně sedl za Lucciu.
Žádné komentáře:
Okomentovat