Jen na malý okamžik jsem ji spustil
z očí. Jen na vteřinu. A pak se ozval výkřik, křičela na nenarozené dítě,
další výkřik a vzápětí se vrhla do náručí skalisk a moře.
Taro!
Křikl jsem v mysli a proměnil jsem se.
Rozběhl jsem se k útesům a skočil za Lucciou.
Pohltila mě ledová voda, na malou chvíli
jsem zcela ztratil orientaci. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Nakonec
se mi podařilo dostat na hladinu. Rozbouřené moře se mě snažilo znovu pohltit.
Bojoval jsem se zrádnými vlnami a zároveň jsem se snažil někde v tom
zmatku spatřit Lucciino tělo.
Kde
je? Tak sakra kde se poděla? Další
velká vlna se roztříštila o skálu. Lekl jsem se. Má mysl mi ukázala reálný
obrázek toho, jak vlna vzala Luciino tělo zmítající se v bolestech a
praštila jí o skálu.
Musíš
ji najít! Tak dělej! Opět jsem se
potopil a začal ji hledat.
Vodou prosvítal jen malý paprsek světla,
ve kterém se zračila purpurová tekutina, která se šířila slanou vodou jako mor.
Vyrazil jsem tím směrem a našel bezvládné Lucciino tělo jak jím zmítá proud.
Chopil jsem se jí, jak nejlépe to šlo a táhl jí k hladině. S vypětím
všech sil jsem se snažil dostat ji na břeh. Tušil jsem, že tímhle náš boj o
život ještě neskončil.
Tara, která naštěstí zaslechla mou
myšlenku, mi už běžela na pomoc. Společně jsme její tělo vytáhli z vody.
Konečně se nám Lucciu podařilo dostat na skalnatý břeh.
„Krvácí“ křičel jsem na Taru.
„Nekrvácí, rodí!“ ukázala na vzdouvající
se břicho. V tutéž chvíli se Luccia probrala k životu. Prskajíc vodu,
která se jí dostala do plic začala křičet.
Žádné komentáře:
Okomentovat