pondělí 9. prosince 2013

41. kapitola - Set



Jen na malý okamžik jsem ji spustil z očí. Jen na vteřinu. A pak se ozval výkřik, křičela na nenarozené dítě, další výkřik a vzápětí se vrhla do náručí skalisk a moře.
Taro!  Křikl jsem v mysli a proměnil jsem se. Rozběhl jsem se k útesům a skočil za Lucciou.
Pohltila mě ledová voda, na malou chvíli jsem zcela ztratil orientaci. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Nakonec se mi podařilo dostat na hladinu. Rozbouřené moře se mě snažilo znovu pohltit. Bojoval jsem se zrádnými vlnami a zároveň jsem se snažil někde v tom zmatku spatřit Lucciino tělo.
Kde je? Tak sakra kde se poděla? Další velká vlna se roztříštila o skálu. Lekl jsem se. Má mysl mi ukázala reálný obrázek toho, jak vlna vzala Luciino tělo zmítající se v bolestech a praštila jí o skálu.
Musíš ji najít! Tak dělej! Opět jsem se potopil a začal ji hledat.
Vodou prosvítal jen malý paprsek světla, ve kterém se zračila purpurová tekutina, která se šířila slanou vodou jako mor. Vyrazil jsem tím směrem a našel bezvládné Lucciino tělo jak jím zmítá proud. Chopil jsem se jí, jak nejlépe to šlo a táhl jí k hladině. S vypětím všech sil jsem se snažil dostat ji na břeh. Tušil jsem, že tímhle náš boj o život ještě neskončil.
Tara, která naštěstí zaslechla mou myšlenku, mi už běžela na pomoc. Společně jsme její tělo vytáhli z vody. Konečně se nám Lucciu podařilo dostat na skalnatý břeh.
„Krvácí“ křičel jsem na Taru.
„Nekrvácí, rodí!“ ukázala na vzdouvající se břicho. V tutéž chvíli se Luccia probrala k životu. Prskajíc vodu, která se jí dostala do plic začala křičet. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Oblíbené příspěvky