Připadal jsem si trochu hloupě. Hladila
mě a drbala za ušima jako domácího mazlíčka. Její dotek mi však byl příjemný.
Otřesy jejího lůna, na kterém jsem měl hlavu už tak pohodlné nebyly. Najednou
se zvedla a pokračovala v cestě.
Kam
asi míří? Uvažoval jsem.
K Flandrům.
Odpověděla mi Kahriho mysl. Lekl jsem
se, nevšiml jsem si, že je tady ve vlčí podobě. Pobavilo ho to.
Myslím,
že by sis nevšiml ani válečné gardy … momentálně.
Csss!
Co si to dovoluješ? Okřikl jsem ho,
ale nemyslel jsem to vážně.
Jsi
přiliš zaujatý. Poznamenal.
Myslíš?
Ano,
začíná mě to děsit … přiznal Kahri a
já se zamyslel. Něco na tom bylo.
Měl
bych toho nechat … Zastavil jsem se …Zapomínám na povinnosti vůdci, kvůli
znásilněné markýze?
V tu chvíli se Luccia ohlédla,
zřejmě proto, že jsem se zastavil v půli cesty za ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat