Už to byly dva měsíce, co jsem se setkal
s Lucciou v přístavu. Od té doby stále putovala na sever směrem
k moři, jako by se snažila utéct co nejdál od lidí. Po ten čas jsme ji
bedlivě hlídali, střídali jsme se, ale nejčastěji jsme u ní drželi stráž já
s Tarou. Možná proto, že jsme s ní jakýmsi zvláštním způsobem cítili
spřízněni.
Toho dne bylo velmi chladno, Luccia se
třásla zimou a sotva se držela na nohou. Obdivoval jsem tu neviditelnou sílu,
která ji hnala stále dál do hlubin norské krajiny. Luccia odpočívala, když jsem
přišel střídat Taru, která ji pozorovala zpoza malého smrčku.
Mám
divný pocit, Sete. Pomyslela si.
Proč?
Podívej
se na ni. Dítě je každým dnem stále blíže k životu a ona ho nenávidí. Má
z něj strach. Je uprostřed divočiny, kde ji nikdo nemůže pomoct. Bojím se,
aby neprovedla nějakou hloupost.
Klid,
Taro. Právě proto ji hlídáme. Bude to dobré. Teď jdi a odpočiň si.
Tara odešla a já chvíli váhal.
V okamžiku, kdy se zvedl silný vítr, jsem měl jasno. Vyšel jsem ze svého
úkrytu a zamířil k Luccii, aby ji zahřál.
Žádné komentáře:
Okomentovat