Znovu měla
pravdu. Duše vůdce mi říkala, že bych měl Taru potrestat, ale srdce? Neměl jsem
tušení, co se děje. Jediné co jsem s jistotou věděl, že chci tu křehkou,
mladou dívku chránit za každou cenu.
Taro, jdi domů, vystřídám tě. Řekl jsem
unaveně.
Ne, to to je dobré… ty bys měl jít domů a
pořádně si odpočinout.
To byl rozkaz, ne prosba. Jdi DOMŮ! Při
těch slovech jsem cítil jiskření magie v zátylku i Tařino zklamání. Bylo
mi líto, že jsem byl hrubý a využil své alfa pozice.
Ano, pane. Odpověděla automaticky, ač
nerada. Nemohla mi už dál odporovat. Ani bych jí to nedoporučoval, cítil jsem,
že se ve mně začíná sbírat vztek. Chvíli jsem čekal, až odejde, pak jsem si ale
pomyslel: Promiň Taro! Odpověď mi už
zpátky nepřišla. Tara již nebyla v mém myšlenkovém dosahu. Proměnila se
v člověka.
Dlouhou
chvíli jsem pozoroval Lucciu a přemýšlel, co mám dělat. Hlavou mi létaly
myšlenky bez ladu a skladu. Začínal jsem být zmatený a tak jsem se rozhodl, že
raději půjdu sehnat něco k snědku. Vydal jsem se hlouběji do lesa. Můj lov
byl úspěšný, o pár chvil později jsem táhl zpět soba.
Mezitím, co
jsem byl pryč, se Luccia převlékla. V plátěných šatech a plášti byla ještě
krásnější než ve svých starých šatech. Hádal bych, že je měla na sobě už delší
dobu. Jejich stav vypovídal o jejich obnošenosti a nehezkém zacházení
s jejich majitelkou. Kdykoliv jsem na to jen pomyslel, opět jsem cítil jak
ve mně vře vztek a měl jsem chuť něco roztrhat, nejlépe ty co jí to provedli.
Přitáhl jsem
ji soba k nohám, lehl jsem si opodál a z bezpečné vzdálenosti
pozoroval její počínání. Nezdála se být nějak nervózní z mé přítomnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat