Neobtěžovala
jsem se proměnit do lidské podoby. Vběhla jsem do stodoly, do tlamy jsme
popadla své šaty a běžela jsem zase pryč.
„Taro?“ ve
dveřích jsem se ohlédla. Set seděl ve své houpací síti a probodával mě
zamračeným pohledem.
„Taro!“
řeklo přísnějším hlasem. „Co to děláš?“ Vrhla jsem na něj omluvný pohled a
hnala jsem zpět za Lucciou.
Taro! Co to děláš?! Okamžitě se vrať! Hlavou
mi zněl Setův rozčilený hlas Hnal se za mnou, aby mě zastavil. Nemohla jsem
dovolit, aby mě dohonil. Ale vlastně jsem se ani nemusela moc snažit, Set byl
unavený. Všichni jsme cítili, jak se trápí a tudíž nebyl schopen vyvinout
dostatek síly.
Luciu jsem
našla tam, kde jsem ji zanechala. Seděla stočená v klubíčku, hlavu
schovanou mezi koleny. Položila jsem své šaty a plášť před ní a jemně ji
šťouchla čenichem do boku. Zvedla ke mně uplakané oči. Už se nebála, je na mě
udiveně hleděla, nejspíš si myslela, že se už nevrátím. Posunula jsem k ní
šaty blíž.
„Pro mě?“
zeptala se chraptivým hlasem. Věnovala jsem jí pohled, otočila jsem se a odešla
do úkrytu v houští. Set už tam stál, oči upřené na Luciu, která zůstala
zkoprněle sedět pod stromem a hleděla mým směrem. Dívala se za mnou ještě
dlouho, než sklonila svůj pohled k věcem na zemi. Zřejmě tomu všemu nemohla
uvěřit.
To bylo nebezpečné Taro! Káral mě Setův
vnitřní hlas, oči měl však stále upřené k té krásné černovlasé dívce před
námi.
Já vím, ale bez mé pomoci by umrzla. Prohodila
jsem na svou obhajobu.
Měl bych se zlobit. Řekl Set už o něco
klidněji.
Jsem připravená nést za svůj čin
zodpovědnost. Sklopila jsme hlavu k zemi. Set se však bez jediného
slova otočil a pomalým krokem odcházel.
Žádné komentáře:
Okomentovat