neděle 16. prosince 2012

21.Kapitola- Luccia



Slunce stálo vysoko na obloze, když jsem se procházela kolem břehu jezera a snažila se na nic nemyslet, jen vnímat tu krásu krajiny kolem mě. Přesto jsem se však nemohla ubránit chmurným myšlenkám. Kdykoliv jsem pohlédla na hladinu vody a spatřila pobledlou, vyhublou dívku, pohltilo mě zoufalství a starost. Skutečnost, že jsem v cizí zemi, kde mnou všichni lidé pohrdají, že můj život, který jsem vedla ve Francii, tady nic neznamená, mě skličovala. To, že jsem tady vydaná na pospas divočině, mě děsilo. Neuměla jsem si představit, že bych měla žít život v otevřené, divoké krajině a spoléhat na to své dovednosti. Od mala jsem byla vychovávána jako pravá šlechtična, která žije na zámku a je obskakována služebnými. Cítila jsme se bezradná a netušila jsem, co bych měla udělat proto, abych přežila. Nakonec jsme se vrátila k provizornímu ohništi.
Čekalo mě tam však překvapení. Srdce se mi divoce rozbušilo v hrudi. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme tam viděla. Před vyhaslým ohněm leželo cosi malého a chlupatého. Nehýbalo se to a ani se nedalo poznat zda-li dýchá.
Možná je mrtvý. Napadlo mě. Neodvažovala jsem se ke zvířeti přiblížit.
Co když žije? Co když mě napadne? Běželo mi hlavou. Nakonec jsem se přece jen s velkým zapřením odvážila přiblížit. S dlouhou větví v ruce jsem do zvířete opatrně dloubla. Nic. Udělala jsem to znovu. Žádná reakce. A tak jsem do zvířete dloubla silněji, tak že se převrátilo tlamou ke mně. Vykřikla jsem. Krk králíka byl zohaven krvavými ranami. Někdo jej pokousal, evidentně nějaké větší zvíře.
Možná vlk. Napadlo mě. Ale příliš těžkou hlavu jsem si z toho nedělala. V tu chvíli mi nedošlo, že by vlci mohli ublížit i mě ne jen tomu malému králíčkovi. Teď jsem však před sebou měla celkem chutnou potravu a můj žaludek se hlásil o svůj příděl jídla. A to by v tuto chvíli jediné, co mě zajímalo. Po vzoru mého otce jsem králíka za pomoci ostrého kamene stáhla z kůže. Nebyla jsem tak šikovná jako on, chyběla mi praxe, ale i tak se mi to jakžtakž podařilo a za chvíli jsem se mohla zakousnout do teplého jídla.
Teprve, když jsem si omývala ruce a tvář v jezeře, zamyslela jsem se nad soudem králíka. Proč jej tady lovec nechal jen tak ležet?
„Zvířata neloví jen tak pro zábavu. Vždy jen proto, aby nasytili sebe a své druhy. Nejsou jako mi lidé.“ Vybavila jsem si otcova slova.
„Co když se pro něj vrátí?‘“ řekla jsem svému obrazu na vodní hladině. Co když se vrátí a bude jich víc? Má mysl okamžitě začala vykreslovat děsivé scénáře o mém osudu, z nichž většina končila rozdrásaným hrdlem. Mé srdce se svíralo strachem.
Musíš pryč. Přikazovalo mi, ale já jsem se nechtěla plahočit do neznáma. Jenže, to co se událo v několika následujících minutách, mě donutilo vydat se do hlubokých lesů.
Když jsem se otočila zpět k ohništi, zastavila se mi krev v žilách. Od velkého dubu, u kterého jsem spala, na mě hleděly dva páry očí. Nemohla jsem se nadechnout, mysl prázdnou.
Proboha, vrátili se. Roztřásla jsem se strachem. Uteč, uteč!  Křičela na mě má mysl a já jsem ji velice ráda uposlechla. Posbírala jsem všechny své síly a hnala jsem se co nejdál od jezera. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Oblíbené příspěvky