Slunce stálo vysoko na obloze, když jsem se procházela kolem břehu
jezera a snažila se na nic nemyslet, jen vnímat tu krásu krajiny kolem mě.
Přesto jsem se však nemohla ubránit chmurným myšlenkám. Kdykoliv jsem pohlédla
na hladinu vody a spatřila pobledlou, vyhublou dívku, pohltilo mě zoufalství a
starost. Skutečnost, že jsem v cizí zemi, kde mnou všichni lidé pohrdají,
že můj život, který jsem vedla ve Francii, tady nic neznamená, mě skličovala.
To, že jsem tady vydaná na pospas divočině, mě děsilo. Neuměla jsem si
představit, že bych měla žít život v otevřené, divoké krajině a spoléhat
na to své dovednosti. Od mala jsem byla vychovávána jako pravá šlechtična,
která žije na zámku a je obskakována služebnými. Cítila jsme se bezradná a netušila
jsem, co bych měla udělat proto, abych přežila. Nakonec jsme se vrátila k provizornímu
ohništi.
Čekalo mě tam však překvapení. Srdce se mi divoce rozbušilo v hrudi.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme tam viděla. Před vyhaslým ohněm leželo cosi
malého a chlupatého. Nehýbalo se to a ani se nedalo poznat zda-li dýchá.
Možná je mrtvý. Napadlo mě.
Neodvažovala jsem se ke zvířeti přiblížit.
Co když žije? Co když mě napadne?
Běželo mi hlavou. Nakonec jsem se přece jen s velkým zapřením odvážila
přiblížit. S dlouhou větví v ruce jsem do zvířete opatrně dloubla. Nic.
Udělala jsem to znovu. Žádná reakce. A tak jsem do zvířete dloubla silněji, tak
že se převrátilo tlamou ke mně. Vykřikla jsem. Krk králíka byl zohaven krvavými
ranami. Někdo jej pokousal, evidentně nějaké větší zvíře.
Možná vlk. Napadlo mě. Ale
příliš těžkou hlavu jsem si z toho nedělala. V tu chvíli mi nedošlo,
že by vlci mohli ublížit i mě ne jen tomu malému králíčkovi. Teď jsem však před
sebou měla celkem chutnou potravu a můj žaludek se hlásil o svůj příděl jídla.
A to by v tuto chvíli jediné, co mě zajímalo. Po vzoru mého otce jsem králíka
za pomoci ostrého kamene stáhla z kůže. Nebyla jsem tak šikovná jako on,
chyběla mi praxe, ale i tak se mi to jakžtakž podařilo a za chvíli jsem se mohla
zakousnout do teplého jídla.
Teprve, když jsem si omývala ruce a tvář v jezeře, zamyslela jsem
se nad soudem králíka. Proč jej tady lovec nechal jen tak ležet?
„Zvířata neloví jen tak pro zábavu. Vždy jen proto, aby nasytili sebe a
své druhy. Nejsou jako mi lidé.“ Vybavila jsem si otcova slova.
„Co když se pro něj vrátí?‘“ řekla jsem svému obrazu na vodní hladině. Co když se vrátí a bude jich víc? Má
mysl okamžitě začala vykreslovat děsivé scénáře o mém osudu, z nichž většina
končila rozdrásaným hrdlem. Mé srdce se svíralo strachem.
Musíš pryč. Přikazovalo mi,
ale já jsem se nechtěla plahočit do neznáma. Jenže, to co se událo v několika
následujících minutách, mě donutilo vydat se do hlubokých lesů.
Když jsem se otočila zpět k ohništi, zastavila se mi krev v žilách.
Od velkého dubu, u kterého jsem spala, na mě hleděly dva páry očí. Nemohla jsem
se nadechnout, mysl prázdnou.
Proboha, vrátili se. Roztřásla
jsem se strachem. Uteč, uteč! Křičela na mě má mysl a já jsem ji velice ráda
uposlechla. Posbírala jsem všechny své síly a hnala jsem se co nejdál od
jezera.
Žádné komentáře:
Okomentovat