Probudil mě chlad, ale také něco jiného. Byl to ptačí zpěv. Radostné
trylkování ptáčat.
„Zdál se mi děsivý sen.“ Zašeptala jsem a protáhla se. Věděla jsem, že
nic z toho nemohla být pravda. Když jsem však otevřela oči a spatřila nad
sebou zlaté lístky dubu, uvědomila jsem se, že to nebyl jen noční můra nýbrž
krutá realita. Zachvěla jsem a rychle zase zavřela oči.
Ne, přeji si, aby to byl jen sen!
Prosím, prosím! Pomyslela jsem si.
Nakonec, když jsem se smířila se skutečností, jsem se s pomocí stromu
postavila na nohy a rozhlédla se po místě, kde jsem se v noci uhnízdila. Bylo
to docela hezké místo. Můj pohled padl na jezero, lemované podzimními opadavými
stromy. Sedla jsem si na břeh a opláchla jsem si obličej studenou vodou. Bylo
to příjemné. Posléze jsem si trochu omyl i paže a výstřih šatů, nakonec jsem si
mokrýma rukama projela vlasy. Jak ráda, bych si teď dal pěknou voňavou lázeň,
jenže tenhle luxus mi už nikdy nebude dopřán. Sklíčeně jsem skousla spodní ret
a rozhlédla jsem se kolem, byla jsem zde úplně sama. Svlékla jsem si šaty a
vkročila do jezera. Voda byla ledová. Dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem si
zvykla na její teplotu a pak jsem se do ní ponořila celá. Nechala jsem vlny,
aby omývaly mé tělo a odnášely pryč nečistotu. Když jsem vylezla zase ven,
cítila jsem se o něco lépe, ale třásla jsem se. Nebyl zrovna nejlepší nápad a v šatech,
které jsem měla, jsem neměla šanci se zahřát.
„Zkus rozdělat oheň.“ Přikázala jsem si nahlas. V tu chvíli jsem
si vzpomněla na otce. Jakou malou mě i přes matčiny protesty brával s sebou
do divočiny a tam jsme spolu trávili dny i noci. Spávali jsme pod hvězdným
nebem, otec lovil zvěř a pak jsme ji opékali na otevřeném ohni. Ukazovali mi a
učil mě, jak rozdělat oheň. Tenkrát netušil, že se mi to bude někdy v budoucnu
hodit tak jako teď. Na kraji lesa jsem posbírala suché větve a listí. Shromáždila
jsem je na hromadu u břehu jezera a pak jsme se dvěma křemeny snažila vykřesat
jiskřičku. Z počátku se mi to nedařilo, ale nakonec listí přece jen začalo
dýmat. Lehkým foukáním jsem se snažila oheň rozdýmat, přesně po vzoru otce. A
podařilo se. Za chvíli jsem již hřála u rudého plamene a sledovala kraji kolem
sebe.
Co dál? Kam bych měla jít? Tady
přeci nemůžu zůstat věčně. Brzy jistě budu mít hlad, a jak si tady něco ulovím?
Sama to nedokážu, nemohla bych zabít zvíře. Umřu tady hlady, pokud se nade mnou
nesmiluje nějaký rybář a nedaruje mi třeba nějakou rybu. Jenže svět není
milosrdný a tak pochybuji, že by se mnou někdo podělil o svůj úlovek. Zvedla
jsem oči k blankytnému nebi.
„Nenávidím tě!“ rozkřikla jsem se „ Podívej, co jsi ze mě udělal!“
Můj křik přerušila divná bolest v břiše. Dítě ve mně se pohnulo,
jako by tušilo, že mluvím k jeho otci. Rozplakala jsem se a tvář jsem si schovala
do dlaní.
„Co-co budu dělat?“ sténala jsem mezi vzlyky.
Žádné komentáře:
Okomentovat