Strážného jsem potkala na odpočívadle. Vypadal jako by spatřil ďábla. Připravila jsem se na hrůzu a vstoupila do pokoje.
"Proboha! Mademoiselle, co se stalo?" paní vzhlédla od mrtvého muže ve svém klíně. V očích se jí odrážel šok. Celá se třásla. Pak znovu pohlédla na tělo a prudce jej odstrčila. Tělo se převrátilo doprovázené zděšeným výkřikem paní. Markýza začala couvat, až narazila na stěnu. Prudce oddechovala. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč jej zabila, její tvář mi prozrazovala, že jí ublížil. Rozeběhla jsem se k ní a madam mi padla do náruče. Stulila se v ní jako dítě v bezpečí matčiných paží. Rozvzlykala se.
"To nic, madam." Pohladila jsem ji po vlasech. "Už je to pryč. Už je po všem." Šeptala jsem jí do vlasů ve snaze uklidnit její roztrhanou duši. Potřebovala útěchu.
"Copak se Vám stalo, má milá?" madam ke mně zvedla oči plné slz. Pomalu si je otřela dlaní.
"Já … ten muž …" nebyla schopna ze sebe dostat souvislou větu. "On mě pošpinil." Rozvzlykala se na novo při té vzpomínce. Její zoufalství bylo cítit vzduchu, téměř se dalo krájet.
"Já … nevím, co se stalo. Chtěla jsem, aby skončil … bolelo to … ubližoval mi. Pak jsem uviděla nůžky … a náhle byl mrtvý … proboha … já … zabila jsem ho! Já … jsem vrah." Dalších slov už nebyla schopna. Propukla v beznadějný pláč. Ten odporný bastard, jak jí to mohl udělat? Ptala jsem se sama sebe. Vždycky jsem tušila, že ten mládenec k madam cítí víc než jen přátelství. Tušila jsem, že je do ní zamilovaný. Ale tohle? Copak tohle dělá muž, který miluje? Copak muž, který cítí lásku k ženě, své milé takhle ubližuje? Nemohla jsem uvěřit, že to udělal. Myslela jsem si, že je to slušně vychovaný chlapec. Jak moc jsem se v něm spletla. Kdybych to věděla, nikdy bych je neseznámila. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Začala jsem madame kolébat. Tušila jsem, jak se cítí a taky jsem věděla, jak nešťastná je. Tohle je strašné pro každou ženu. Potupné hnusné, bolestné. Začala jsem mademoiselle zpívat ukolébavku, když byla malá, tu samou jsem jí zpívala u kolébky, abych ji uklidnila. Seděly jsme tam snad celou noc. Začínalo svítat, když se madam trochu uklidnila.
"Co bude teď?" ptala se, když byla schopna alespoň trochu přemýšlet. " Já jsem vrah, zabila jsem ho."
"Byla to sebeobrana. Vy nejste vrah." Utěšovala jsem ji.
"Co teď bude?" zeptala se znovu. Místo odpovědi se do místnosti nahrnulo tucet vojáků se zbraněmi a třesoucím se strážným v čele. Mademoiselle sebou trhla. Tohle byla dokonalá ukázka toho, co se mělo dít v následujících chvílích.
Žádné komentáře:
Okomentovat