Přístav páchnul rybinou, strachem a alkoholem. Skoro se tady nedalo dýchat. Rychle jsem přelétl pohledem po rybách, které překupník nabízel. Byly zasmrádlé, kdo ví, jak dlouho tu už ležely. Dnes se vrátím s nepořízenou, snad u statkářů pořídím o trochu lépe.
Přidal jsem do kroku, abych co nejdřív zmizel z města. Nemám rád město, ten shon, který tu panuje, není nic pro mě. K molu zrovna připlouvala francouzská loď, přirazila svůj bok ke břehu a lodníci se začali shánět po lávce. Chtěl jsem zahnout do postranní uličky, abych se vyhnul tlačenici, když mě v nozdrách zašimral pach paniky a smrti. Zastavil jsem se a svůj pohled obrátil k lodi. Právě z ní vystupovala francouzská dívka na pohled velmi půvabná a upravená - musela být z vyšších vrstev, ale její doprovod, jakýsi francouzský voják neznámé šarže, se k ní podle toho vůbec nechoval. Pevně a surově ji uchopil za nadloktí a postrčil dopředu, až upadla. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že její šaty jsou špinavé a potrhané. Mladá žena zůstala ležet na zemi. Její slzy mě pálily v nose. Nemohl jsem se prostě otočit a odejít, aniž bych ji pomohl.
Udělal jsem dva dlouhé kroky a sklonil se ke slečně. Dotknul jsem se lehce její ramene. Trhla sebou jako by očekávala nějakou bolest, či hrozbu. Nemusel jsem mít nadpřirozený čich, abych poznal, že je vyděšená. Panika se jí zrcadlila v očích, jako hvězdy za klidné noci na hladině jezera.
"Mademoiselle?" oslovil jsem ji francouzsky. Podívala se na mě vyděšenýma očima štvané zvěře. Natáhl jsem ruku, abych ji pomohl na nohy, ale ucukla a začala couvat. Plazila se po zemi, neměla sílu se ani postavit, natož utíkat. Začal jsem tiše broukat vlčí ukolébavku, aby se dívka trochu uklidnila, a pomalu jsem k ní přistoupil. Klesnul jsem na kolena a natáhl k ní dlaň. Znovu sebou cukla.
"Nechcete-li, abych se vás dotýkal, nedotknu se vás. Nechci vám ublížit, naopak chci pomoci. Jste vyděšená. Madam, prosím, přijměte mou pomoc." Zašeptal jsem krkolomnou francouzštinou. Žena na mě hleděla, jako by mi nerozuměla.
"Madam, vy nerozumíte francouzsky?" napadlo mě. " Měl jsem dojem, že …" konečně otevřela ústa a skočila mi do řeči.
"Jsem markýza Luccia d´Fonte, samozřejmě, že rozumím francouzsky!" vyštěkla, ale znělo to chabě. Nedbal jsem na to. Ta žena nutně potřebovala podpořit. Uklonil jsem se.
"Mademoiselle." Napřáhl jsem ruku na služebném gestu. Zaváhala, ale nakonec se jí chopila. Vytáhl jsem ji na nohy a automaticky zavětřil. Cítil jsem vůni neposkvrněného života. Pozorně jsem si markýzu prohlédl. Vypouklina rýsující se pod kosticemi byla jasnou známkou březosti.
"Je vaše dítě v pořádku, madam?" pokynul jsem k břichu. Vytřeštila oči.
"Jaké dítě? Já nemám dítě." Řekla nechápavě.
"To, které nosíte pod srdcem." Upřesnil jsem.
"Pod mým srdcem roste jen žal a strach a v mém těle roste sémě utrpení, nechutný bastard, který se mnou nemá nic společného." Cítil jsem její hněv, běhal mi po kůži jako mráz.
"Promiňte, madam, netušil jsem …" koktal jsem. Nechápal jsem, co se děje. Která matka takto mluví o svém dítěti? Něco bylo v nepořádku. Pach smrti visel ve vzduchu jako nevyřčená hrozba. Veškeré myšlenky na obstarání potravy jsem pustil z hlavy. Musel jsem této dámě obstarat bezpečí. Sigma si pomůže i beze mě.
"Nechte mě být, mám naspěch." Vyhrkla Luccia d´Fonte a otočila se k odchodu. Klopýtala rušnými ulicemi a já jsem šel tiše za ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat