Seděla jsem v přítmí své kajuty, když mě náhle přepadla nevolnost, ta mě poslední dobou trápila velmi často. Vyběhla jsem z kajuty na palubu a nahnula jsem se přes bok lodi. Obsah mého žaludku skončil v moři. Ještě chvíli jsem se dávila a pak byla nevolnost pryč, stejně rychle jako když přišla. Ještě chvíli jsem tam stála a dýchala mořský vzduch. Nechtělo se mi vracet do kajuty, které páchla rybinou. A však kapitánovi se moje přítomnost na palubě nelíbila.
"Co tady děláte? Máte být v podpalubí!" ječel.
"Nevidíte? Potřebovala jsem na vzduch, tam dole se nedá normálně dýchat." Oplatila jsem mu jeho jízlivost.
"Nevymýšlejte si! Běžte okamžitě zpátky do své kajuty." Chytl mě za paži a chtěl mě odtáhnout zpátky.
"Ne!" vytrhla jsem se mu. "Nebudu dělat, to co mi vy řeknete. Já nejsem žádná vesnická děvečka, abyste mi mohl rozkazovat!"
"Ne to tedy nejste, ale markýza už taky ne. Váš francouzský život už nic neznamená, takže na něj co nejrychleji zapomeňte. Jinak Vám garantuji, že ve světě nepřežijete ani den. A teď se hezky vraťte, tam odkud jste přišla a pokud možno nelezte ven." Kostnatým prstem ukazoval zpět do útrob lodi. Obdarovala jsem ho pohrdavým pohledem a vrátila jsem se tam, kde bylo mé místo. Marně jsem doufala, že se nade mnou všichni smilují a já budu moci spát až do doplutí do přístavu, jenže to jsem se mýlila. Cesta nás čekala ještě dlouhá a kapitána slova mi nedovolila usnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat