Stál jsem na kraji přístavu, před vývozní lodí La Paris. Deportační lodí s přístavem v Oslu. V Norsku. Norsko jsem využíval jako zem pro vyhnance, pro lidi, kteří mi byli nepohodlní, pro lidi kteří by mé postavení, moc a zemi mohli nějak ohrozit. A nyní jsem sledoval, jak k ní přivádějí zbědovanou ženu. Černé vlasy ji v pramíncích spadaly do tváře a její tělo pokrývaly četné podlitiny, které nasvědčovali tomu, že byla vězněna. Celá se třásla v čemsi, co se kdysi dálo nazývat šaty. Na nohou se držela jen díky muži, který ji vedl k nám. Chtěl jsem jí pomoct, podržet ji z druhé strany a nabídnout ji svůj kabát, aby se tolik netřásla. Ale nemohl jsem. Jak bych vypadal?
Ubohá žena. Ubohá Luccia d´Fonte. Má opatrovnice je nyní psanec. Vyhnaná z Francie. Ale musím říct, že tohle bylo to nejlepší, co jsem ji mohl nabídnout. Hrozila jí smrt. Já naštěstí měl poslední slovo a navrhl jsem vyhnanství. Nemohla umřít, to jsem přece nemohl dovolit. Tohle byla ta nejlepší možnost a tak ji teď odváděli na palubu La Paris. Když vystupovala vzhůru, ohlídla se. Stále z ní čišela vznešenost pravé francouzské šlechtičky. A já ji za to obdivoval. I přesto všechno si dokázala udržet hrdost.
Žádné komentáře:
Okomentovat