Usnula jsem v hostinci. Byl jsem tak vyčerpaná z cesty lodí.
Loď se neustále houpala ze strany na stranu a já jsem téměř celou cestu
strávila nahnutá přes palubu s pocity nevolnosti. Tohle nebyla obyčejná
nevolnost, z toho, že bych snědla něco špatného po případě zkaženého a
nebyla to ani mořská nemoc. Tohle bylo jiné. A já jsem si s pomalu narůstajícím
bříškem začala uvědomovat, že jsem v jiném stavu. Že pod srdcem nosím dítě
a otcem toho dítěte měl být Robert. Muž, který mohl za to, co se mi přihodilo. Za
to, že jsem byla vězněna ve francouzském vězení. Za to, že jsem poznala krutost
světa. Za to, že jsem se octla na lodi směřující do Norska. Do země
francouzských vyhnanců. Všechno to a mnohem víc mi nahánělo do očí slzy a
naplňovalo mě to pocity zoufalství, nenávisti, samoty a nedůvěry. Co jiného
jsem po svých zážitcích mohla ještě cítit? Nic jiného mi už nezbývalo.
Posléze jsem se probudila v malé bílé komůrce. Už jsem se nenacházela v hostinci,
byl pryč, já jsem byla pryč. Vyděsilo mě to. Kde to jsem? Jak jsem se sem
dostala?
Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se najít odpověď. A pak
můj pohled náhle spočinul na mladém muži. Na tom samém muži, který mi nabízel
pomoct již v hostinci. Ale já jsem jen přeci odmítla, tak co tady dělá?
Unesl mě snad?
Nevěřila jsem žádnému muži na světě a rozhodně jsem nechtěla přijímat
jeho pomoc. Proč mi chce pomáhat? To
nemůže být jen tak. Nikdo nedělá věci jen tak. Všechno má svůj účel, svůj
důvod. Jistě bude chtít něco na oplátku. Chce si získat mou důvěru, aby mi pak
mohl taky ublížit? Jistě je to tak. Co jiného by ode mě, ženy, mohl chtít?
Byla jsem podezřívavá. Nechtěla jsem, aby na mě mluvil. Nechtěla jsem,
aby se mě dotýkal. Ale nedal si říct. Byl neodbytný a já bezbranná. Když mě pak
nechal v hostinci samotnou, myslela jsem si, že jsem vyhrála. Ale mýlila
jsem se. Ano, on mě unesl.
Teď jsem ležela někde neznámo kde v bílé posteli a zděšeně jsme se
rozhlížela kolem sebe. Hledala jsem možnost, jak bych mu utekla.
„Polekal jsem vás?“ mladík o krok ustoupil. Až teď jsem si uvědomila,
že stál těsně u postele a ruku měl položenou na mých vlasech, jako by je
hladil. „To jsem nechtěl, Teď klidně spěte. Josefína se o vás postará.“ Měl milý
hlas a ten ke mně doléhal jakoby z dálky. Nevnímala jsem, co se mi snažil říct.
Důležitá pro mě byla jen úniková cesta. Myslela jsem jedině na to, abych už
byla pryč. Daleko odsud. Daleko od něj. Někde v bezpečí před ním., před
jeho dotyky, pohledy a vším co by mi mohlo nějak ublížit, Zničit mě, pošpinit.
Děsila mě mohutnost jeho svalů, celého jeho těla. Zdál se být obrovský a silný.
„Nesahejte na mě.“ Vykřikla jsem a vyskočila z postele. Strach mě
poháněl k činům. „Už si nenechám znovu ubližovat. Ani od vás ani od někoho
jiného. Už se nenechám věznit.“ Do očí se mi draly slzy. Byly to slzy zloby
nastřádané za poslední měsíce a dny. Statečně jsem se mu podívala do očí. Zdál
se být zmatený. Pak jsem za jeho zády spatřila dveře. Vysvobození. Rozběhla
jsem se k nim a snažila se najít cestu ven. Vběhla jsme do chladné noci a
hnala se do neznámé norské krajiny.
Ještě za svítání jsem se toulala neznámou zemí. Unavená a vyčerpaná.
Netušila jsem, kde jsem. Netušila jsem, jestli naleznu nějaké lidské obydlí,
kde mi poskytli střechu nad hlavou, postel či něco k snědku. Přijali by mě
vůbec? Mohla jsem jen doufat. Ale podle toho, jak se ke mně chovali v přístavu,
jsem usoudila, že by se mi toho štěstí nedostalo.
A tak jsem se alespoň snažila najít bezpečné místo, kde bych mohla
složit své bolavé tělo. Z posledních sil jsem došla k jezeru, kde
jsem uhasila svou žízeň a schovala se do ochranné náruče dubu, který stál na
břehu.
Žádné komentáře:
Okomentovat