Nemá smysl pokračovat dál !

Každý svou chmurnou náladu zahání jinak. Já, když jsem smutná, píšu chmurné až morbidní povídky. To je můj způsob odreagování, musím se z toho vypsat. A tehdy vznikají povídky tohohle stylu ...

Tohle mě bolelo. Nevím, jestli si neuvědomil, že já jsem tady taky.Že i j

á mám nějaké city.

Možná, uvědomil, a možná taky ne ! Lidem kolem přijde strašně jednoduché vrazit někomu kudlu do zad, když to nejméně čeká. Je to bolestivé, je to děsné a zničující. Mám chuť řvát. Mám chuť brečet. Ale vím, že s tím už nic neudělám a to mě ničí ještě víc! Cítím se bezmocná, samotná a opuštěná.

Proč to udělal? Proč?

Byla chyba ve mně? Asi ano! Ale co jsem provedla tak strašného? Snažila jsem se ze všech sil. Vyrovnat se mu a vyjít mu ve všem vstříc.
Ale on chtěl pořád víc a víc. Zřejmě jsem už nebyla dost dobrá. Tak mě prostě a jednoduše poslal do háje. Však proč ne? Komu o ublížilo? Jemu rozhodně ne. Jen mě , jen mě!
Jen já tu teď sedím a roním slzy utrpení a bolesti. Stékají mi po tváři a smáčí polštář. Stále a dokola si říkám jak mi to mohl udělat! Co jsem mu udělala tak strašného já, že mě takhle zranil?
Já neříkám, že jsem dokonalá. To nejsem, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Ani nikdo kolem není úplně dokonalý, já to chápu! Ale proč zrovna tohle?

Až teď díky tomuto jeho činu jsem si uvědomila, jako moc mi na něm zaleží! Jak moc pro něj chci jen to nejlepší. A jak moc ho mám ráda. Jestli se on takhle rozhodl, nebudu mu do toho kecat ani mu to rozmlouvat. Ale proč mi to neřekl do očí? Proč nenašel odvahu zajít za mnou a říct mi to na rovinu? Je snad natolik zbabělý nebo se jen bál mé bouřlivé reakce? Já bych přece mu nedělal scény! Tak proč? A proč jsem se to musela dozvědět zrovna takhle? Ten pohled mě zničí!Bylo jim úplně jedno,že stojím opodál ! Měla jsem utéct, ale mé nohy mě nechtěly poslouchat, tak jsem tam stala a sledovala jak na ni sahá a jak se na ni dívá, tak jak se kdysi dávno díval i na mě. Za těch posledních měsíců, jsem si všimla, že něco je v nepořádku, ale tohle by mě nikdy nenapadlo! Nikdy by mě nenapadlo, že byl schopný mi tohle udělat. A přitom tvrdil jak moc mě miluje a že život beze mě si nedovede představit. Ani já si nedovedu představit život bez něj. A teď je pryč! Evidentně nadobro pryč. Jsem sama. Samotinká, opuštěná, zraněná a zrazená. Co teď budu dělat? Všichni to věděli, všichni to viděli. Jen já jsem byla slepá, zamilovaná slepou láskou. Neviděla jsem, to co jejich oči poznali na první pohled. Jak se jim teď můžu ukázat? Jsem ponížená. Všichni si budou myslet, jak jsem byla hloupá, že jsem to neviděla.

Ne, už tu nemůžu jen tak nečině ležet a plakat do polštáře! Ne, musím začít něco dělat. Slezla z postele a otřela jsem si poslední slzy a mokré tváře. Popadla jsem svou palestinu a mikinu, dole v hale jsem si obula boty a vypadla jsem ven. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Svoboda. Tíživé sevření v mé hrudi se trochu uvolnilo. Zahleděla jsem se na modré nebe. Bylo krásné modré bez mráčku, sem tam zafoukal jemný větřík a trochu mi rozcuchal vlasy. Bylo mi to však jedno. Vydala jsem se na cestu. Nevím kam půjdu. Nechala jsem tedy vést svými kroky. Procházela jsem zelenou krajinou aniž bych si uvědomovala, že procházím lesem. Netušila jsem kam mě mé kroky vedou. Jediné co jsem teď věděla, je že nechci být ve společnosti lidí. Chci být alespoň na malou chvíli sama. Jen já a příroda. Šla jsem lesem, který byl hned za naší zahradou. Se svou rodinou jsem bydlela na kraji města a hned za městem se nacházel nádherný les. V tuto chvíli mi to vyhovovalo. Nabízel mi ukrýt před okolním krutým světem. Šla jsem chvíli po pěšině, nakonec jsem z ní však sešla a vydala jsem se skrz porost do neznáma. Šla jsem pořád dál a snažila jsem nemyslet. Snažila jsem se nemyslet vůbec na nic. Mysl jsem měla prázdnou jakoby úplně otupělou. A to mi vyhovovalo. Nic neřešit, prostě jít dál a nechat se pohlcovat okolním světe. Kochat se okolní přírodou a na nic nemyslet.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem právě vyšla z lesa a že se procházím po louce, plné barevných květin. Každá z nich měla svou nádhernou barvu a svou specifickou vůni. Na chvíli jsem se zastavila a rozhlédla jsem se kolem sebe. Poprvé od chvíle, co jsem vyšla z domu, jsem se zastavila a snažila se přijít na to, kde jsem. Tohle místo neznám, ale mám pocit, že jsem zde už alespoň jednou byla. Možná jsem zde byla ve snu. Tohle je už dost daleko od mého domu a od města. Není slyšet ani hluk aut, jen ticho přírody a vítr pohrávající si vrcholky stromů a stébly trávy. Byla to krása, naplňovala mě pocitem spokojenosti a svobody. Vytlačovala pocity bolesti a neštěstí. Nezaleželo mi na tom, kde jsem a jestli dokážu najít cestu domů. Jediné co jsem teď, chtěla bylo užívat si nových pocitů. Všimla jsem si, že opodál je jezero. Usmála jsem se a přešla k němu. Zahleděla jsem na svůj odraz na hladině jezera. Ve chvíli kdy jsem spatřila svou tvář ve vodním zrcadle, se všechno, tak rychle jak přišlo, změnilo. Můj odraz byl děsivý. Dívka, která se na mě dívala, měla rozcuchané vlasy, pokřivený výraz, rozmazanou řasenku a tužku pod očima a umučený výraz v očích. Příšera ! Napadlo mě ve chvíli, kdy jsem se spatřila ve vodě. Náhle bylo všechno pryč. Pocit lehkosti, spokojenosti a svobody byl ten tam. A na jeho místo se vrátila bolest, zrada, neštěstí a trápení. Do očí se mi hrnuly další slzy plné žalu a v krku jsem opět cítila knedlík.

Slzy mi opět stékaly po tvářích a já jsem uvědomovala chlad. Stala jsem po kolena ve vodě a pomalu jsem postupovala dál! Voda mi otvírala a nabízela mi náruč plnou soucitu a pochopení. Za chvíli mi už sahala po boky, po pás, po ramena a pak už po krk. Stačí pár posledních kroků a voda mě pohltí úplně. A já je udělala. Jeden, dva, tři, čtyři a bylo to. Voda mi sahala nad hlavu. Viděla jsem její temnou hladinu a světlo procházející skrz. Začínala mi být zima, ale já nevšímala jsem si toho a pokračovala jsem dál do temných hlubin. Bylo to jako na mě volaly, lákaly mě k sobě. Jejich vlasy byly plné soucitu a pochopení. A to jsem v tuto chvíli potřebovala. Pochopení a soucit. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě objal, pohladil po vlasech a říkal "Neplakej, zase bude dobře!" A toto mi teď temná voda nabízela. Začínalo se mi jít těžce. Mokré oblečení mě táhlo ke dnů, ale já jsem se silou vůle nutila pokračovat. Voda mi hučela v uších. Začínala jsem se cítit unavená. Došla jsem až k jakémusi srázu. Pode mnou byla jen temnota a já jsem stála a na úplném kraji. A pak jsem udělala krok vpřed. Proud vody si hrál se mnou jak s panenkou a táhl mě ke dnu. Do tajemných temnot hluboko pode mnou. A já jsem s tím nebojovala, nebránila jsem se. V uších mi hučelo čím dál tím víc, připadala jsem si najednou děsně slabá. Před mýma očima se najednou objevili oči. Tmavé jako temnota, která mě přitahovala k sobě. Pak jsem viděla i nos, ústa, vlasy a pomalu jsem rozeznávala obličej, který jsem velmi důvěrně znala a milovala. Spokojeně jsem se usmála. A po delší době společně se mnou zmizel v temnotách ….