Strážný vešel do dveří pokoje a za ním celá královská garda. Udal mě.Prolétlo mi hlavou, ale moje otupěná mysl nebyla schopna vnímat význam této myšlenky. Přitiskla jsem se zády ke zdi a nohy si přitáhla pod bradu. Uslzenýma očima jsem sledovala muže ve dveřích. Komorná se postavila mezi mě a ty muže. Ruce měla rozpažené jako by mě chtěla chránit.
"Co tu chcete?" rozkřikla se na ně. Velitel gardy postoupil o krok vpřed.
"Madam, jsem pověřen králem, abych Vás odvedl do Versailles z důvodu, obvinění z vraždy." Promluvil pevně. Zalapala jsem po dechu. Já? Obviněná z vraždy? To ne, nikdo to přece neviděl. Kdo mě jen mohl udat? Strážný!Odpověděla jsem si sama. Připadala jsem si zrazená. Vlastní služebnictvo mě podvedlo.
"No dovolte, pane?!" rozčílila se komorná. "Nemáte právo takhle, madam, napadnout, byl jste snad u toho, co se tady odehrávalo? Viděl jste snad, mademoiselle, někoho zabít? Z Versailles? To těžko!"
"To ne, máte pravdu, paní. Ale máme důvěryhodného svědka, který viděl, co se stalo. A jako občan věrný svému králi a své vlasti, přišel až do Versailles" to slovo muž zdůraznil. " nahlásit, co spatřil." Komorná se obrátila na strážného. Její pohled byl plný zloby. Strážný sklopil oči a přešlápl.
"Madam, já …" zašeptal. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Vážně mluví na mě?
"Chci jen spravedlnost, pokud jste jednala v právu a s čistým srdcem, omlouvám se Vám …" nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Naprázdno jsem otevřela pusu a zase ji zavřela. Komorná vykřikla.
"Ty zmetku, co si to dovoluješ? Madam byla samozřejmě v právu, to tebe by měla dát ztrestat, že jsi nevykonával službu poctivě!"
"Tak dost!" vykřikl versailleský voják. "Slečna zkrátka půjde s námi. Je obviněna z vraždy a mou povinností je dostat ji na zámek po dobrém, či po zlém."
"Nikam nepůjde!" rozkřikla se znovu komorná.
"Chcete mi zabránit v mé povinnosti?"
"I kdyby mě to mělo stát zdraví."
"Madam, prosím Vás, nenutě mě hned konat to nejhorší. Znovu Vás žádám, odstupte od markýzy a Vy, markýzo d´Fonte, buďte tak laskavá a pojďte s námi." Do očí se mi hnaly slzy a do mysli vryla vzpomínka na onen hrůzný čin. Přitáhla jsem si nohy k hrudi silněji. Tohle nemohou myslet vážně. Přece mě nebudou soudit? Byla to jen sebeobrana! Přece jsem nemohla dovolit, aby mi takhle ubližovat. Křičela jsem na ty muže v mysli.
"Už jsem řekla, madam nikam - s Vámi- nepůjde!" vzdorovala komorná. Voják jen zavrtěl hlavou.
"Mějte, prosím, rozum. Po dobrém vás žádám, vydejte mi markýzu.
"Ne!" voják si povzdychl, ukázal na další dva a ti se rozešli k mé věrné služebné. Chytli ji za ruce a ze všech sil se snažili odtáhnout ji stranou, aby jim už nepřekážela v cestě.
"Nebraňte se, madam." Nabádal ji plukovník. " Pokud byla vaše paní v právu, nemusí se ničeho bát."
"Pustě mě." Řvala komorná. " Dejte ty pracky pryč."
Náhle se jim vytrhla a rozeběhla se ke mně. Chytla mě do náruče a pevně sevřela.
"Madam." Zanaříkal plukovník. "Proč nám tohle děláte? My Vám přece nechceme ublížit."
"Já vám ji nedám." Vzlykala komorná. " odchovala jsem ji, zpívala ukolébavky. Její nebohé matce jsem na smrtelné posteli slíbila, že ji ochráním. Nenechám vás, abyste jí ublížili." Při těch slovech mě tiskla k sobě a hladila po vlasech. A já jsem si vzpomněla na maminku. Maminko, kde jsi? Potřebuji tě!
"Musí jít s námi" přikazoval voják. Dva jeho poskoci se k nám začali opět blížit. Roztřásla jsem se. Měla jsem strach, v duchu jsem viděla temnou vlhkou kopku. Tam nechci, Veroniko. Chraň mě!
"Ne! Nechte ji. Nechte ji, moji. Je nevinná. Slyšíte, nevinna! Nechte ji být!" křičela na vojáky, kteří se nás snažili oddělit. Když se mě muž v uniformě dotkl. Vykřikla jsem.
"Nesahejte na ni! Copak nevidíte, jak je vyděšená? Dejte ty ruce pryč, vy neotesanci!" hulákala Veronika dál. Nic nepomáhalo. Muž mě uchopil za paži a já křičela. Veronika se po něm ohnala svícnem, který sebrala z nočního stolku. Voják zavrávoral, pak se otočil a Veronika vyjekla. Vytrhla jsem se vojákovi a vrhla se ke své staré komorné, která klesala k zemi. Na noční košili se ji zvětšovala krvavá skvrna.
"Ne!" zvolala jsem. "Veroniko, ne! Prosím neopouštěj mě, jsi jediná, kdo mi zůstal. Musíš se mnou zůstat, slyšíš?" ale už bylo pozdě. Komorná naposled vydechla a zhroutila se mi do náruče.
"Veroniko ... " zašeptala jsem. Neviděla jsem ji skrz slzy do tváře. Položila jsem si hlavu na poslední blízkou osobu, kterou jsem měla a která mě právě opustila. Cítila jsem prázdnotu. Prázdnotu a neskutečnou bolest. Cítila jsem, že se mě dotýkají cizí ruce a nohy opustily zem. Někdo mě zvedal. To bylo to poslední, co si pamatuji. Pak jsem v něčí náruči ochabla.
Žádné komentáře:
Okomentovat